Pivo ve skle

Dokud bylo pivo skladováno a transportováno prakticky výhradně v dřevěných (nejčastěji bukových nebo dubových) sudech, stažených pevnými obručemi, bylo pro milovníky tohoto pěnivého nápoje nutností dojít do místa, kde se pivo čepovalo, nejčastěji tedy šenku či restaurace. Jediným poměrně krátkodobým řešením bylo použití džbánků a dalších příručních nádob, pokud si chtěl někdo pivo vychutnat například doma po obědě, nápoj však brzo zvětral a tak ke dlouhodobějšímu uskladnění toto řešení nebylo vhodné. Jak dlouho trvalo, než se pivo poprvé ocitlo ve skleněné láhvi? Kupodivu opravdu dlouhou dobu, ačkoli sklářství se začínalo úspěšně rozvíjet už ve starověkém Egyptě, první nádoby na pivo byly ve větším množství používány teprve v sedmnáctém století, nejprve se jednalo o láhve kameninové, které nahradilo brzy nato sklo. Tento materiál byl však poměrně drahý a dostupný spíš jen pro šlechtu a bohaté měšťany, masovému zpřístupnění skleněných láhví došlo až díky nástupu průmyslové revoluce. Na přelomu 18. a 19. století byl v Anglii konečně vynalezen a stále zdokonalován sklářský stroj, který dokázal výrobu lahví výrazně urychlit a také zlevnit.

A jak tomu bylo u nás? Nejstarší záznamy mluví o plnění piva do láhví v pražském pivovaru „U Křížovníků“ na Starém Městě. Zaměstnanci pivovaru dokonce rozváželi pivo v láhvích do okolních kupeckých krámků, což bylo pro obchodníky zřejmě vhodným a žádoucím doplněním sortimentu, protože čepované pivo pochopitelně prodávat nemohli. Opět se jednalo o kameninové láhve, nástup skleněných přišel až výrazně později. Poměrně brzo se rozvinul a úspěšně osvědčil systém zálohování lahví. Ty totiž byly v zásadě dvojího druhu – pivovarské a pivní. Pivovarské láhve byly majetkem pivovaru a často byly označeny vytlačeným nebo vypískovaným logem nebo názvem výrobce piva, tedy pivovaru. A pivní láhve byly naopak majetkem hostinských, dalších osob, spolků i firem, někdy patřily také stáčírnám, které se snažily zavést distribuci piva tímto způsobem a pivo, dovezené z pivovaru v sudech, takto zpřístupňovat ke konzumaci zákazníkům. Stále se však jednalo o poměrně drahou záležitost, zákazníkovi však stačila jeho láhev, kterou mohl po vypití vrátit a obdržel naplněnou. Pokud by se rozhodl s holdováním pivu skončit, dostal by zaplacenou zálohu po odevzdání láhve nazpět. Prostě zálohované láhve nejsou nic nového.

Špunty, zátky, patenty…

K uzavírání lahví sloužily nejprve stejně jako u vinných lahví korkové zátky, později je nahradil šikovný opětovně uzavíratelný porcelánový uzávěr s pryžovým těsněním, který se dnes objevuje u výročních a speciálních várek piva. Vypadá napohled velice efektně a dokazuje, že v jednoduchosti může být skloubena krása i účelnost. V roce 1892 spatřil světlo světa patent na dodnes nejčastěji používaný, takzvaný „korunkový uzávěr“. A aby to nebylo tak jednoduché, objevily se ty patenty v témže roce hned dva! Oba se zrodily ve Spojených státech a o skutečném prvenství se mezi odborníky dodnes vedou spory, buď přináleží panu Williamu Painterovi, nebo je prvním Alfred. L. Bernardin, kdoví? Korunkový uzávěr je zhotoven z plechu, dovnitř je umístěna korková nebo plastová vložka a je určen k jednorázovému použití. Tušíte, kolik vroubků má ten uzávěr? Nic si nedělejte z toho, že třeba nevíte, také jsem neměl tušení, podle celosvětového standardu prý jich je jednadvacet. Většinou jsou potištěny značkou nebo logem pivovaru, u speciálních a dražších piv vůbec je často ještě překrývá slabá hliníková fólie. I korunky od piva mají své ctitele a obdivovatele, možná byste se divili, kolik jich mají ve svých sbírkách a kolik dalších na výměnu s nadšenci podobného ražení. Ruku v ruce s vývojem zátek postupoval i vývoj nejrůznějších otvíráků.

Téměř každé pivo v láhvi je opatřeno nalepenou papírovou etiketou. Jejich provedení, vzhled i materiál se liší, účel ale plní v zásadě stejný. Měly by opoutat potenciálního zákazníka a současně přinášejí důležité základní údaje o obsahu. Někdy se jedná jen o jedinou etiketu, jindy je další umístěna na hrdle láhve a menší štítek ještě vzadu, na opačné straně než hlavní nálepka, jež je jakousi „tváří piva“. Etikety však nezdobí pivo příliš dlouho, ačkoli by se tak mohlo zdát, jejich používání se hojně rozšířilo teprve ve druhé polovině devatenáctého století. Jsou snadno odstranitelné, což zpočátku vyhovovalo zejména menším výrobcům, kteří mohli takto použít po omytí a očištění i láhve od jiných výrobců a nebyli odkázáni jen na své firemní obaly. Sběratelství pivních etiket je hojně rozšířeným koníčkem a tomuto zájmu se věnují jednotlivci i zájmové kluby prakticky po celém světě. Před nástupem etiket zdobily pivní láhve nejčastěji leptané, lisované, pískované nebo lité nápisy, loga a značky pivovarů, pokud se tyto láhve dochovaly do dnešní doby, jsou terčem zájmu sběratelů, kteří za ně neváhají vydat až horentní sumy.

Ačkoli se to na první pohled snad ani nezdá, skleněné pivní láhve prošly velmi rozmanitým vývojem a dodnes se objevují další a další nové typy. První láhve byly spíše o větším obsahu, hrdlo bylo širší a robustní, aby dobře odolávalo při nasazování korkové zátky, navíc často se zpevněným okrajem, který umožňoval zabezpečení zátky převázáním drátem či motouzem. U porcelánových uzávěrů byly konce pružin často zasazeny do zesíleného konce hrdla, proto také zde byla konstrukce značně důkladná. Dnešní moderní láhve jsou lehčí a hrdlo nebývá příliš zesíleno. Málokde ve světě se navíc pije pivo přímo z láhve, což je u nás v určitých situacích vcelku zaběhnutým zvykem a málokoho by to pohoršovalo. Vždy je však rozhodně třeba dbát na základní hygienické návyky a zásady. U nás až do roku 1875 platila jako základní objemová jednotka tzv. „holba“ (přibližně 0,7 litru), po zavedení metrického systému se používaly zejména láhve o objemu 1 a 0,5 litru. Jejich vzhled se snad všude ve světě ustálil na cylindrickém tvaru, menší láhve se objevily teprve relativně nedávno (0,3 l, 0,25 l) a u produkce piva nedosáhly dominantního rozšíření. Pivní láhve jsou vyráběny především z hnědě a zelené zabarveného skla, sluneční světlo v láhvi z čirého materiálu by mohlo působit negativně na jeho dobu použitelnosti. U nás byly do roku 1972 k vidění téměř výhradně standardní láhve podle tehdy platné normy ČSN, jejich následníkem se staly původně hnědé a později také zelené láhve typu EURO, původem z Francie. Na podnět zejména velkých německých pivovarů došlo koncem osmdesátých let minulého století k další změně, údajně především kvůli málo reprezentativnímu a atraktivnímu vzhledu bachratých láhví. Dominantním typem se poté stala výhradně hnědá láhev s označením NRW (Nord Rhein Westfal), která se elegantním štíhlejším vzhledem vracela k tradici, u nás tento typ vyrábějí v současné době dvě sklárny. Setkat se na trhu však můžete ještě s nejméně šesti dalšími typy láhví o obsahu 0,5 l, co přinese vývoj v dalších letech si zatím lze jen domýšlet.

Kolikrát vlastně projde taková pivní láhev za rok nebo za celou dobu své životnosti mycí a plnicí linkou? To je asi dost těžké přesně určit, podle průzkumu magazínu MF Dnes je životnost pivní láhve přibližně padesát až šedesát naplnění a ročně absolvuje dvanáct až patnáct plnicích procesů. V roce 2000 se v Japonsku pokusily dva významné pivovary (Kirin a Sapporo) prorazit s inovací, uvedly do oběhu hliníkové láhve, použitelné na pivo i nealkoholické nápoje, zájem o ně projevil i americký koncern Anheuser-Busch, který od roku 2004 začal používat, v Evropě projevila zájem firma Heineken, která se výrazně podílí i v dění na našem trhu, nechme se tedy překvapit. Ale tohle už patří spíš k plechovkám a dalším atypickým obalům.